Proč rozhodují média o vládě?

Rád bych se zde velmi důrazně a hlasitě zastal ministrů Taťány Malé a Petra Krčála, kteří byli pod tlakem médií zcela nesmyslně donuceni odejít.

Je očividné, že šlo v obou případech o zástupný problém. Někomu vadili a novináři je na objednávku museli odstranit. V případě pana ministra Petra Krčála je věc o to závažnější, že šlo o prvního ministra od vlády TOP09, který byl připraven napravit zločiny v sociálním systému a jde o člověka z oboru, který celý život v sociální sféře působí. 

Pokud by novináři chtěli být upřímní, měli by začít u sebe, tedy u šéfredaktorů všech registrovaných redakcí (nejen aktuálně nepohodlné konkurence). Poté mohou následovat ministři, úředníci a další. Ne však jednotlivci, ale všichni bez rozdílu. Pokrytecké snažení se o senzaci tohoto typu nebylo a není vhodnou záminkou pro mediální aféry a osobní útoky novinářů, od kterých jsme viděli již všechno možné.

Dnes bohužel stále nedokážeme připustit, že diplomové práce jsou v podstatě jen povinná formalita, píší se neustále nová a nová témata a nikdo od nich neočekává převratné objevy. Občas se opravdu kvalitní diplomová práce objeví a tady jsem velmi pro to, aby všechny diplomové práce byly ze zákona dohledatelné pro účely studia široké veřejnosti.

Tomáš Babický 22. 7. 2018

Korupcí prolezlí politici – poslední projev Pavla Béma ve sněmovně

Krásný podvečer, pane předsedající, paní předsedkyně Poslanecké sněmovny, pane předsedo vlády, vážené poslankyně, vážení poslanci.

Při svém posledním vystoupení tady na půdě Poslanecké sněmovny jsem se rozhodl, že vás nebudu bavit vokovickým sitcomem na téma sex ve městě anebo zvědavost a zvídavost policejních důstojníků při těch nekonečných dlouhých nočních službách, ale že se zaměřím ani ne tak na politickou analýzu současné situace a prognostické výhledy, ale že se zaměřím na téma, které se jmenuje nebo mohlo jmenovat “pojednání o sebevraždách”.

Inspiroval mě k tomu předseda poslaneckého klubu sociální demokracie pan kolega Jeroným Tejc ve svém článku, který nazval “Věci veřejné směřují k rituální sebevraždě”. Pravda, ten článek není úplně autentický, protože je datován vlastně dnešním dnem přesně dva roky starý. Takže z mého pohledu pan kolega Tejc možná už v té době věděl a věštil z křišťálové koule, nevím, každopádně obsah toho článku a i jeho symbolika se do značné míry do dnešního jednání promítá a byla konec konců také několikrát reflektována různými sdělovacími prostředky, kde se také hovořilo o sebevraždách nebo dokonce rituálních sebevraždách poslankyň a poslanců, v tom politickém slova smyslu samozřejmě, zde na půdě Poslanecké sněmovny.

Takže dovolte, abych své pojednání o sebevraždě zahájil definicí: Sebevražda je akt vědomého a úmyslného ukončení vlastního života. Člověk, který tento čin provede, se nazývá sebevrah. Sebevražda je v České republice nejčastější příčinou nepřirozeného úmrtí. Mnohem častěji, v 80 % případů, sebevraždu páchají muži. Podle odborníků je tento poměr způsoben zejména tím, že muži jsou v této činnosti důslednější. Pokud se k takovému kroku rozhodnou, svůj čin skutečně vykonají. Volí přitom střelnou zbraň nebo oběšení, kde je šance na záchranu velmi malá. Ženy oproti tomu přistupují spíše k předávkování léky a lékařům se daří je často zachránit.

Nevím přesně, jakou zbraň volí kdo z nás v této Poslanecké sněmovně, demograficky to v zásadě celkem odpovídá tomu celorepublikovému průměru. Ale v každém případě je možná dobré k té definici našeho konání dnes ještě přidat základní strukturální rozdělení, jaké sebevraždy vlastně známe, abychom možná více a lépe porozuměli kroku, který se chystáme za chviličku udělat.

Takže jaké jsou druhy sebevražd? Jaká je základní klasifikace? Známe tzv. plánovanou neboli bilanční sebevraždu. Jde o naplánované rozhodnutí, kdy člověk nevidí důvod, proč dál setrvávat – a teď odpusťte, už budu konkrétní – v politickém světě. Lze dokonce konstatovat, že detaily provedení připravuje a plánuje dlouho dopředu a velmi pečlivě, někdy až zálibně. Velmi často je plánuje v naprostém soukromí. Je velice obtížné takovému konání zabránit, protože bez odborné pomoci touha po klidu a dosažení pomyslného ráje přetrvává a vede k novým přípravám. Odborná literatura říká, že tento druh sebevražd většinou páchají vážně nemocní lidé. Dívám se tady kolem nás, nemyslím si, že by někdo z nás tady trpěl takto závažnou diagnózou, ale nevím samozřejmě.

Druhá z možností základní klasifikace je  tzv. impulsivní politická sebevražda. Vznikne z náhlého popudu, a to i při dlouhodobých potížích, může působit velmi náhle, šok z momentálního politického úrazu překryje vše ostatní a dokáže překrýt, a to se podivme možná, i pud politické sebezáchovy.

Další typ takového konání v základní klasifikaci představuje tzv. předstíraná politická sebevražda. To je zajímavý termín. Předstíraná politická sebevražda je velmi oblíbený nástroj politického vydírání, při kterém je obětí jednoznačně okolí. Politický sebevrah si zajistí, aby někdo přišel a našel. Bolest z nákladů takového rozhodnutí vnímá optikou velikosti trestu toho, kdo to zavinil, tedy v tomto případě vydírané osoby.

Další typ sebevraždy je forma politického protestu. Jsou samozřejmě známy případy aktů politických sebevražd, které vyjadřují politické postoje a mohou např. burcovat veřejnost.

Existují také zvláštní typy sebevražd. Za takový zvláštní typ sebevraždy můžeme považovat např. japonskou rituální sebevraždu seppuku či harakiri, ke které se ještě na závěr svého vystoupení vrátím. Od 15. století harakiri oficiálně přijala i císařská justice a samurajům a šlechtě se dostalo výsady vzít si život dobrovolně a vyhnout se tak smrti stětí rukou kata. Tedy to je možná zajímavá inspirace pro naše policejní a justiční orgány a koneckonců i jednu z působností pro práci v příští Poslanecké sněmovně.

Zajímavostí např. je sociologický pohled i do značné míry symbolika dnešního jednání mj. v habilitační práci na téma sociologické pohledy a sebevražda, publikoval náš první čs. prezident Tomáš G. Masaryk – sebevražda jako masový sociální jev současnosti.

Dámy a pánové, nechci vás dlouho zdržovat, ale přesto dovolte, abych zacitoval ještě na závěr z jedné zajímavé knihy a možná tak některé z vás inspiroval. Ta kniha se jmenuje Tibetská kniha mrtvých. V ní se praví, že podle dávných indických představ převzatých také starými Tibeťany se život jedince neomezuje toliko na jedno zrození. Je založen na skutcích plynoucích z náruživosti a hříšných sklonů jednoho každého z nás. Tíhne neustále k novému materializování, k novému uskutečňování, chcete-li k novému znovuzrození. Existence všech živých bytostí je tak nazírána jako nekončící řetěz delších či krátkých životních fází přerušovaných toliko smrtí a následným posmrtným mezistavem.

Poznání, že existování všeho politicky živého představuje bezpočet za sebou se odvíjejících životů přerušovaných pouze smrtí a posmrtným mezistavem, jinými slovy, že právě prožívaný život je dočasný, pomíjivý, nutně vyvolává otázku nejenom co se děje při smrti resp. těsně po ní, ale také co se děje v okamžiku, než nastoupí nová fáze bytí. Tato nová fáze bytí resp. tento mezistav, abych byl přesný, se nazývá tzv. bardem. A já bych si teď v tuto chvíli rád položil otázku, co se děje v takovém bardu. Jinými slovy, co se odehraje od dnešního dne, kdy se tady slavnostně rituálně pohřbíme a rozpustíme, do okamžiku, než budou známy výsledky řádných resp. v tomto případě mimořádných parlamentních voleb a než z nich vzejde nějaká legitimní vláda. Dovolte několik tezí. A můžete s nimi polemizovat, mohu se i mýlit, ale s velkou pravděpodobností za ty dva měsíce se toho mnoho nestane.

Za prvé. Nedojde k žádné zázračné obměně nás, starých, hloupých, neschopných, špinavých, korupcí prolezlých politiků. Nedojde k žádné obměně či nahrazení těmi druhými, čistými, morálně bezúhonnými, zázračnými, inteligentními a schopnými. Ani nemůže k takovému kroku dojít, protože v následujících čtrnácti dnech dojde k neuvěřitelnému chaosu, který se nazývá ve standardních politických stranách primární politické vnitrostranické volby. A samozřejmě u těch méně tradičních politických stran dojde k nějaké konjunkturální erozi resp. dojde k bouři, tlaku všech možných schopných neschopných zájmů, partikulárních často, jedinců, kteří se prostě budou chtít na kandidátky dostat a nejspíš také dostanou. Jinými slovy, přijdou staří známí a nebo ti noví, kteří v lepším případě budou stejně špatní, jako jsme my, a nebo v horším případě budou ještě méně schopní, než jsme my, a možná že dokonce, byť se budou tvářit jako zlatoústí, po té morální stránce budou ještě horší.

Za druhé. Česká politická scéna se neobrodí, ale naopak ještě více zkompromituje. Proč? Protože každé nové a velké očekávání přináší ještě větší zklamání. Znají to dobře gambleři například, kteří propadnou patologickému hráčství a stále do toho stroje strkají další a další minci a očekávají, že vyhrají, že konečně zalepí ty své díry nebo že zažijí ten nádherný adrenalinový euforický prožitek z vítězství. A jak víme, realita je jiná. Prohra se kumuluje, je čím dál tím dramatičtější a ničí nejenom člověka, ale celé jeho sociální okolí. V našem případě v nadsázce můžeme říct celé české politické a mediální prostředí.

Za třetí. Česká ekonomika se zázrakem v následujících dvou měsících a čase potom neuzdraví. Naopak, propadne se ještě do složitějšího kontextu, chcete-li do dalšího a většího chaosu.

Za čtvrté. Přijde levicová socialistická komunistická vláda. Už to tady bylo řečeno. Nejde o žádné velké prognózy, je to prostá logika politického dění. A já ji nebudu teď kritizovat předem ani nebudu touto vládou, která přijde, strašit. Ale chci vám jenom říci, že jako pravičák z toho nebudu mít radost.

Za páté. Volební kampaň nebude ničím jiným než třetím kolem prezidentských voleb. Tedy třetí kolo prezidentských voleb. Toto téma bude dominovat celému mediálnímu diskursu. Volby vůbec nebudou jakýmsi tradičním střetem politických stran a politických programů mezi ODS a ČSSD, jak jsme na to byli zvyklí dříve. Ale pro tento typ tradičního politického boje tady nebude vůbec místo. Kdo tedy bude vítězem a kdo bude poraženým těchto voleb? Mohli bychom si myslet, že obrat TOP 09 ve snaze obhájit tu většinovou pravicovou nebo středopravicovou nebo rádoby pravicovou vládu je prostým kalkulem politických administrátorů a řekněme mozků TOP 09, kteří si říkají – tak konečně dobijeme tu Občanskou demokratickou stranu a staneme se dominantní politickou stranou na pravici.

Publikováno se svolením Pavla Béma

Rick Falkvinge -"Why are you here?"

české titulky k videu zapněte tlačítkem CC Rozhodně jsme ušli dlouhou cestu. Rozhodně jsme ušli neuvěřitelně dlouhý
kus cesty od… od našeho posledního setkání ve Vídni v Rakousku v roce 2007. Chtěl bych tenhle celkem emotivní závěrečný proslov věnovat jednomu z organizátorů sjezdu z roku 2007, který už tu s námi bohužel není. Florian Hufsky byl zakladatelem Rakouské pirátské strany a jedním z nejcitlivějších a nejinspirativnějších lidí, které jsem měl tu čest poznat. Takže Floriane, na Tvoji památku.

Rick Falkvinge

Proč tu jste? Vážně! Tohle je vážná otázka. Proč tu jste? Jste hloupí? Jste pitomci? Každý ví, jak změnit svět. Všichni jsme se to učili. Napíšete dopis redaktorovi místních novin, budete mít radost, když ho otisknou, a tím jste si odbyli svoji trošku na změně světa. Co je to za blázna, který založí novou politickou stranu a čeká, že něčeho dosáhne? Jste hloupí? Řekněte mi… Řeknu vám, proč jsem tu já. Před 120 lety si parta mladých aktivistů myslela, že je nespravedlivé, že podle vrchnosti máte poslouchat krále a církev. Mysleli si, že jednotlivci mají určitá práva, která král ani církev nesmí pošlapat. Takže začali budovat hnutí a všichni se jich začali ptát: „No tak, musíte zaujmout stanovisko, jestli chcete dát víc moci králi, nebo církvi.“ A tihle lidé, kteří zakládali politickou stranu (říkali si liberálové), odpověděli: „Vy to nechápete, my tu pokládáme na stůl nové myšlenky. Chceme založit politickou stranu a účastnit se voleb.“ A vrchnost začala vyšilovat: „Nemůžete založit politickou stranu, jenom proto, že nechcete poslouchat krále. Zbláznili jste se? Jste jen rozmazlení spratkové, kteří chtějí všechno zadarmo!“ A oni na to: „No, ono je to trochu složitější. Nechte nás to vysvětlit.“ A tak v 90. letech 19. století liberálové vstoupili do mnoha parlamentů napříč Evropou a prosadili spoustu myšlenek, jako všeobecné volební právo a některá neupiratelná práva, která dříve neexistovala.
To bylo před 120 lety. Poskočme o 40 let dál. Parta mladých aktivistů si myslela, že ve společnosti vidí něco nespravedlivého. Začali si myslet, že jako dělníci možná mají určitá práva, která nejsou moc respektována, ani potvrzena vrchností. Možná, že kdyby se zorganizovali, tak by dokázali protlačit některé myšlenky pro dobro celé společnosti. A v té době už král a církev nebyli na opačných stranách politického spektra, stali se z nich konzervativci. A liberálové, kteří se objevili o čtyřicet let dříve, byli novou opozicí. A tak vrchnost šla za těmito novými politiky, jak si drze říkali a ptali se: „Fajn, tohle musíte jasně říct, musíte zaujmout stanovisko, jste s konzervativci, nebo s liberály?“ A dělnické hnutí odpovědělo: „No, ono to není tak jednoduché. My tak trochu přinášíme nové myšlenky.“ A když nakonec založili stranu, vrchnost začala… vrchnost začala vyšilovat: „Nemůžete založit novou stranu jen protože chcete vyšší mzdy. Zbláznili jste se? To nejde. Jste jen rozmazlení spratkové, kteří chtějí všechno zadarmo!“ A oni na to: „No, ono je to trochu složitější. Nechte nás to vysvětlit.“ To bylo před 80 lety. Ve 30. letech 20. století vstoupili labouristé a sociálně demokratické strany do parlamentů víceméně po celé Evropě.
Poskočme o dalších 40 let dál. Před 40 lety. Byla to doba, kdy petrochemické společnosti byly hrdinkami lidstva. Když jste vynalezli novou chemikálii, dostali jste z rukou krále medaili a „pokrok“ bylo posvátné slovo. Pokrok pro průmysl. A „únik“ bylo ošklivé odporné slovo, něco, co se dělalo možná tak v noci, když to nikdo neviděl. V té době, před 40 lety, přišla na scénu parta vlasatých hipíků a řekli: „Víte, možná bychom měli vynalézat míň.“ Nebo tak to aspoň slyšela vrchnost. „Možná bychom měli pracovat míň.“ A dokonce zašli tak daleko, že kolem těchto myšlenek založili politickou stranu, poté, co je nějakou dobu propagovali. A vrchnost začala vyšilovat: „Zbláznili jste se? Nemůžete založit politickou stranu jen protože chcete pracovat míň. Jste jen rozmazlení spratkové, kteří chtějí všechno zadarmo!“ A oni na to: „No, ono je to trochu složitější. Nechte nás to vysvětlit.“
Na historii je zajímavé to, že má tendenci se opakovat, pořád dokola. Řeknu vám, proč jsem tu já. Jsem tu, protože si myslím, že na tomto světě jsou některé věci nespravedlivé. Rozhodl jsem se stát se politikem. Ne proto, že bych chtěl, ale protože cítím, že musím. Jsou tu věci, které považuji za nesprávné a nespravedlivé a myslím si, že mladá generace je využívána a démonizována způsobem, jaký si nezaslouží. Myslím si, že spousta lidí u moci to nechápe. A myslím si, že s tím musím něco udělat. Nejsem si jistý, co dokážu udělat, ale udělám, co bude v mých silách. Proto jsem tady. Historie se opakuje. A chovají se k nám stejně, jako se chovali k minulosti k jiným. Každých 40 let si nová generace musí vybojovat demokracii. Takže je to těžké. Je to velmi těžké. Průmysloví lobbisté jak z bezpečnostního, tak z vydavatelského průmyslu mají plné trakaře peněz. V podstatě můžou přijet s trakařem plným peněz a nechat politiky vzít si trochu tady a trochu tam a obecně se při tom bavit. Jak tohle trumfnete? Jak se dá trumfnout tak ohromné množství peněz? A moci, kterou jsme si proti sobě postavili? Ale ukazuje se, že to jde. Stejně jako Zelení, kteří proti sobě měli petrochemický průmysl, který je i po 40 letech pořád nejbohatší na celé planetě. Ukazuje se, že to jde. Stejně jako dělnické hnutí, které proti sobě mělo všechny majitele továren na světě. Jedna věc to ale dokáže trumfnout. Jedna věc. Jediná věc, ale existuje. A jsou to hlasy v demokratických volbách. Většina je silnější než bohatí. Většina je silnější než mocní. A proto zvítězíme. Stejně jako hnutí před námi. Víme, že máme pravdu. Víme, že svět v současné podobě je nespravedlivý. A víme, že se tu ubližuje celé generaci. A vlastně nejen jedné generaci.
Takže to, co potřebujeme, je udělat z toho osobní záležitost pro politiky, které to nezajímá. Kteří si neuvědomují, že by je to mělo zajímat. Nejsou zlí, jen nevidí, co se děje. Měli… My… Dlužíme jim příležitost pochopit, co se právě děje, protože nejsou zlí. Jen to nevidí ze stejné perspektivy. A bohužel se o toto téma moc nestarají, ale jsou způsoby, jak jejich pozornost získat. Můžete je připravit o práci. To jejich pozornost určitě přitáhne. Bohužel je to jedna z mála věcí, které jejich pozornost přitáhnou. Ve skutečnosti dokonce stačí jen pohrozit, že jim seberete hlasy. Jakmile začnete stoupat v průzkumech, začnou si uvědomovat, že jim tu něco uniklo. Tak to ve skutečnosti funguje. A jakmile si uvědomí, že jim tu něco uniklo, co lidi hluboce oslovuje, začnou do toho zkoušet vrtat. Takže si představte, že bychom se účastnili voleb a chybělo nám na křeslo, nebo několik křesel v parlamentu jen 1337 hlasů, protože ve spoustě států musíte navíc překonat nějakou hranici, my bychom byli hrozně zklamaní, nevěřili bychom tomu. Ale co by si v tu chvíli mysleli všichni ostatní politici? Každý z nich by v tu chvíli měl v hlavě jedinou myšlenku: „Sakra, příště už projdou. Radši bych se měl přizpůsobit a to rychle.“ Takhle to funguje. Ve chvíli, kdy začneme dostávat hlasy (a už je dostáváme), začneme měnit svět. A už ho měníme.
Pirátská strana je vidět mnohem víc, než by se při její velikosti dalo čekat, protože lidé vidí, že jsme rostoucí fenomén. Jsme… Když dělám proslov na druhé straně planety, v San Francisku, v jihovýchodní Asii, často začínám otázkou: „Fajn, kolik z vás už slyšelo o Pir… švédské Pirátské straně,“ vlastně tam to „švédské“ říkám, „o švédské Pirátské straně, zvedněte ruce.“ Fajn, teď nemusíte zvedat ruce, vím, že jsi o nás slyšel, Gregory. Ruku zvedne něco mezi polovinou a dvěma třetinami lidí. A pak se ještě pro srandu zeptám: „Fajn, a kolik z vás slyšelo o kterékoliv jiné švédské politické straně? Zvedněte ruce.“ A stane se to, že všichni dají ruce dolů, začnou se rozhlížet a smát se. A tohle se děje i v Evropě. Čekali byste, že slyšeli o Sociálních demokratech nebo Zelených, ale nenapadne je to. Jak je to možné? To proto, že jsme další generace hnutí za občanské svobody. A lidé o tom slyšeli. Lidé o nás slyšeli. Je nás vidět mnohem víc, než by při naší současné velikosti bylo normální.
A pak je tu ta obava, že nás v mnoha případech neberou vážně. A lidé se kvůli tomu cítí nepříjemně a hledají důvody, že to možná způsobuje náš image počítačových bláznů, že možná potřebujeme víc prostoru v televizi, možná… Víte, já si myslím, že si to zasloužíme. Myslím, že je to správné. Myslím, že se k nám chovají jako ke každé nové politické straně. Není to naším názvem, není to tím, že nejsme v televizi. Stejně se chovali i ke všem novým politickým hnutím v minulosti. A možná to není fér, ale takhle svět funguje. Když v zemi vznikne nová strana, budou se na ni dívat skepticky, dokud se neprosadí. Není to naše chyba, jen musíme vydržet. Přesně jak se snažíme. A… hodí se připomenout, že Zelené nebrali vážně ani potom, co se dostali do parlamentu. Proboha, vždyť to byli vlasatí hipíci v galoších. Jak by je někdo mohl brát vážně mezi hromadou kravaťáků v kvádrech co mluví škrobeně a blablabla… A vedle toho „Mír brácho…“
Představte si městskou radu. Městskou radu, která chce někde postavit továrnu. A všichni tihle kravaťáci a… Fajn, neměl bych to dělat do mikrofonu, protože to bude znít hrozně. … kravaťáci v kvádrech a vyleštěných botách se takhle brodí bahnem a prohlížejí si pozemek pro novou továrnu někde v polích a přemýšlí, jak sem zavést hromadnou dopravu, kde budou bydlet dělníci a tak, prostě normální územní plán, což je práce městské rady. A zatímco se ve svých vyleštěných botách brodí bahnem, samozřejmě to jen nepředstírají, najednou přijdou tihle místní hipíci, dlouhé vlasy, čepice, gumáky… „Fajn, a jak to ovlivní okolní prostředí?“ A lidé z městské rady málem vyletí z kůže: „Přestaňte s těmi hipísáckými nesmysly o prostředí. Tohle je továrna, jde tu o pracovní místa a ekonomiku, nějaké zatracené prostředí s tím nemá co dělat!“ „Támhleto je fakt pěkná řeka, brácho…“
Někdy jsme… Lidé nás někdy přehlížejí, protože jsme počítačoví nadšenci. Pocházíme z technického prostředí. No a proto také chápeme, jak technologie přetváří společnost. Zelení přišli z profesí, které jsou blízce svázány s přírodou. Biologové, terénní výzkumníci… Proto to byli hipíci, proto měli galoše. A proto je lidé nechápali, ani když se dostali do parlamentu. Takže bychom to neměli brát tak vážně. Ostatní musí pochopit, jak vážně to myslíme. Pomáhá nám i to, že řešíme globální otázky. Když máte něco jako WikiLeaks, jako Pirate Bay, jako něco… Řešíme věci, o které se zajímá tisk po celém světě. A co se objeví ve světovém tisku, když Pirátská strana něco udělá, je to, že Pirátská strana Itálie udělala to, nebo Pirátská strana Švýcarska pomáhala WikiLeaks, nebo Švédská pirátská strana říká, že bude hostovat Pirate bay v parlamentu, ať je prča, což jsme řekli. A co se stane, že to otisknou ve všech novinách po světě. A pomůže to místní pirátské straně. Máme obrovskou výhodu, že cokoliv uděláme, pomůže to ostatním. A tak nějak si myslím, že to je to, kým jsme. Jsme tu, protože věříme v pomáhání ostatním. Věříme, že bychom měli pomáhat těm, kteří za celý svůj život ten dluh nedokáží splatit. Věříme, že pomáhání ostatním je součástí toho, co z nás dělá lidi. Sharing is caring.
A na tomto… Na tomto světě jsou vůdci, zvolení i nezvolení, kteří bubnují na válečné bubny a snaží se démonizovat jinou skupinu, jinou skupinu lidských bytostí, že jsou méněcenní, že jsou víc agresivní, že chtějí začít válku a my se musíme bránit. Už jsme to zažili tolikrát. Co my bráníme,a co se právě děje, je to, že zjišťujeme, že s těmito lidmi můžeme mluvit. Když v prohlížeči nebo na Twitteru vidím text v arabštině, tak jen problikne a přeloží se do řeči, které rozumím. A co zjišťuji, že tyto lidské bytosti jsou jen matky a otcové, kteří milují své děti… promiňte… kteří chtějí dát na stůl dobré jídlo a jsou stejní jako my. Nechtějí do války. Mohou doufat jen v to, že se z ní domů vrátí živí. Naši vládci ztratili možnost nám lhát a my bojujeme za něco, co jim tu možnost nikdy nevrátí. Nikdy. Bojujeme za právo lidí komunikovat mezi sebou bez překrucování státní mocí. Bez zásahů státní moci. A to mi pomohlo objevit tolik lidskosti na místech, kde bych ji nečekal.
Díky. Takže na závěr pár užitečných tipů. Víme, za co bojujeme. Musíme tyhle problémy obsadit. A obsazením problémů myslím to, že když novinář píše článek, musíte… musí zavolat nám. Musí zavolat Pirátskou stranu a zeptat se na náš názor k článku. U některých problémů už jsme to dokázali. Jsme strana sdílení po Internetu. Jakmile se v nějaké zemi objevíme, jsme strana sdílení po Internetu. Ale stát se z toho stranou občanských svobod, to je tvrdá práce. Nám to trvalo dva a půl roku. Být proti cenzuře, být pro práva novinářů, být pro právo novinářů chránit své zdroje, být proti odposlechům, pro omezení odposlechů. To chce čas. Chce to vytrvalost. Ale opět, nejsme politici, protože bychom to považovali za rychlou kariéru. Jsme politici, protože cítíme, že musíme být. A v předvolební kampani nás to dostává do celkem legrační situace, protože vlastně bojujeme za práva novinářů. A novináři si toho všimli. V poslední předvolební kampani, během posledních pár týdnů před volbami, vydávala Asociace reportérů tiskové zprávy, které propagovaly náš program. V podstatě jsme skoro strana novinářů. A to v předvolební kampani není pozice k zahození. A v neposlední řadě, bavte se. Musí nás to celou dobu bavit, protože to bude trvat pěkně dlouho. Svět se nedá změnit přes noc, ale cítím, že to za to stojí. Mně osobně to za to stojí, a proto nemůžu… Je to boj, který si nemůžu dovolit ignorovat. Proto mě to musí celou dobu bavit. A ne jen kvůli mně osobně, je to pro dobro hnutí, protože lidé se budou přidávat k lidem, které to baví. Když se budete nudit, lidé si vás nebudou všímat. Když se bavíte a smějete se, lidé se k vám přidají. Dokonce jsme to probírali i jako parlamentní strategii před posledními volbami, kdy jsme měli preference na vstup do parlamentu, i když to nevyšlo, ale to je jiný příběh. Prostě bychom se tak dobře bavili, že by to bylo součástí psychologického boje proti ostatním stranám, které se jen hádaly mezi sebou, snažily se jedna druhou přechytračit a my bychom se jen smáli a co nejlíp se bavili. No, jako vedlejší efekt bychom si to pěkně užívali. To není špatné. Bavit se, zatímco měníte svět, rozhodně není špatné. Zvlášť, když ho měníte k lepšímu.
Mám na vás ještě poslední prosbu. Poslední. Za čtyřicet let, je dost pravděpodobné, že pirátské hnutí a pirátské strany po celém světě budou součástí hlavního politického proudu. Občas já nebo ostatní vůdci a zakladatelé pirátských stran potkáváme zakladatele hnutí Zelených a ti nás berou jako svoje syny a dcery, protože v naší vášnivosti a našich ideálech vidí, že bojujeme za lepší svět, stejně jako oni před čtyřiceti lety. Neseme dál jejich odkaz. Neseme koloběh historie. Takže na vás mám jednu prosbu. Za čtyřicet let ti z nás, kteří tu ještě budou, je dost pravděpodobné, že parta rozmazlených spratků bude už zase chtít všechno zadarmo. Pomozte jim. Pomozte jim uspět, stejně jako jsme uspěli my.
Díky, a těším se, až vás všechny uvidím zase příště. Hodně štěstí a bezpečnou cestu.
Rick Falkvinge
PPI konference Friedrichshafen 2011
přeložil next_ghost

Václav Klaus v Evropském parlamentu (2009)