úterý 20. srpna 2013

Korupcí prolezlí politici – poslední projev Pavla Béma ve sněmovně

Krásný podvečer, pane předsedající, paní předsedkyně Poslanecké sněmovny, pane předsedo vlády, vážené poslankyně, vážení poslanci.
Při svém posledním vystoupení tady na půdě Poslanecké sněmovny jsem se rozhodl, že vás nebudu bavit vokovickým sitcomem na téma sex ve městě anebo zvědavost a zvídavost policejních důstojníků při těch nekonečných dlouhých nočních službách, ale že se zaměřím ani ne tak na politickou analýzu současné situace a prognostické výhledy, ale že se zaměřím na téma, které se jmenuje nebo mohlo jmenovat “pojednání o sebevraždách”.

Inspiroval mě k tomu předseda poslaneckého klubu sociální demokracie pan kolega Jeroným Tejc ve svém článku, který nazval “Věci veřejné směřují k rituální sebevraždě”. Pravda, ten článek není úplně autentický, protože je datován vlastně dnešním dnem přesně dva roky starý. Takže z mého pohledu pan kolega Tejc možná už v té době věděl a věštil z křišťálové koule, nevím, každopádně obsah toho článku a i jeho symbolika se do značné míry do dnešního jednání promítá a byla konec konců také několikrát reflektována různými sdělovacími prostředky, kde se také hovořilo o sebevraždách nebo dokonce rituálních sebevraždách poslankyň a poslanců, v tom politickém slova smyslu samozřejmě, zde na půdě Poslanecké sněmovny.
Takže dovolte, abych své pojednání o sebevraždě zahájil definicí: Sebevražda je akt vědomého a úmyslného ukončení vlastního života. Člověk, který tento čin provede, se nazývá sebevrah. Sebevražda je v České republice nejčastější příčinou nepřirozeného úmrtí. Mnohem častěji, v 80 % případů, sebevraždu páchají muži. Podle odborníků je tento poměr způsoben zejména tím, že muži jsou v této činnosti důslednější. Pokud se k takovému kroku rozhodnou, svůj čin skutečně vykonají. Volí přitom střelnou zbraň nebo oběšení, kde je šance na záchranu velmi malá. Ženy oproti tomu přistupují spíše k předávkování léky a lékařům se daří je často zachránit.

Nevím přesně, jakou zbraň volí kdo z nás v této Poslanecké sněmovně, demograficky to v zásadě celkem odpovídá tomu celorepublikovému průměru. Ale v každém případě je možná dobré k té definici našeho konání dnes ještě přidat základní strukturální rozdělení, jaké sebevraždy vlastně známe, abychom možná více a lépe porozuměli kroku, který se chystáme za chviličku udělat.
Takže jaké jsou druhy sebevražd? Jaká je základní klasifikace? Známe tzv. plánovanou neboli bilanční sebevraždu. Jde o naplánované rozhodnutí, kdy člověk nevidí důvod, proč dál setrvávat – a teď odpusťte, už budu konkrétní – v politickém světě. Lze dokonce konstatovat, že detaily provedení připravuje a plánuje dlouho dopředu a velmi pečlivě, někdy až zálibně. Velmi často je plánuje v naprostém soukromí. Je velice obtížné takovému konání zabránit, protože bez odborné pomoci touha po klidu a dosažení pomyslného ráje přetrvává a vede k novým přípravám. Odborná literatura říká, že tento druh sebevražd většinou páchají vážně nemocní lidé. Dívám se tady kolem nás, nemyslím si, že by někdo z nás tady trpěl takto závažnou diagnózou, ale nevím samozřejmě.

Druhá z možností základní klasifikace je  tzv. impulsivní politická sebevražda. Vznikne z náhlého popudu, a to i při dlouhodobých potížích, může působit velmi náhle, šok z momentálního politického úrazu překryje vše ostatní a dokáže překrýt, a to se podivme možná, i pud politické sebezáchovy.
Další typ takového konání v základní klasifikaci představuje tzv. předstíraná politická sebevražda. To je zajímavý termín. Předstíraná politická sebevražda je velmi oblíbený nástroj politického vydírání, při kterém je obětí jednoznačně okolí. Politický sebevrah si zajistí, aby někdo přišel a našel. Bolest z nákladů takového rozhodnutí vnímá optikou velikosti trestu toho, kdo to zavinil, tedy v tomto případě vydírané osoby.
Další typ sebevraždy je forma politického protestu. Jsou samozřejmě známy případy aktů politických sebevražd, které vyjadřují politické postoje a mohou např. burcovat veřejnost.

Existují také zvláštní typy sebevražd. Za takový zvláštní typ sebevraždy můžeme považovat např. japonskou rituální sebevraždu seppuku či harakiri, ke které se ještě na závěr svého vystoupení vrátím. Od 15. století harakiri oficiálně přijala i císařská justice a samurajům a šlechtě se dostalo výsady vzít si život dobrovolně a vyhnout se tak smrti stětí rukou kata. Tedy to je možná zajímavá inspirace pro naše policejní a justiční orgány a koneckonců i jednu z působností pro práci v příští Poslanecké sněmovně.
Zajímavostí např. je sociologický pohled i do značné míry symbolika dnešního jednání mj. v habilitační práci na téma sociologické pohledy a sebevražda, publikoval náš první čs. prezident Tomáš G. Masaryk – sebevražda jako masový sociální jev současnosti.

Dámy a pánové, nechci vás dlouho zdržovat, ale přesto dovolte, abych zacitoval ještě na závěr z jedné zajímavé knihy a možná tak některé z vás inspiroval. Ta kniha se jmenuje Tibetská kniha mrtvých. V ní se praví, že podle dávných indických představ převzatých také starými Tibeťany se život jedince neomezuje toliko na jedno zrození. Je založen na skutcích plynoucích z náruživosti a hříšných sklonů jednoho každého z nás. Tíhne neustále k novému materializování, k novému uskutečňování, chcete-li k novému znovuzrození. Existence všech živých bytostí je tak nazírána jako nekončící řetěz delších či krátkých životních fází přerušovaných toliko smrtí a následným posmrtným mezistavem.

Poznání, že existování všeho politicky živého představuje bezpočet za sebou se odvíjejících životů přerušovaných pouze smrtí a posmrtným mezistavem, jinými slovy, že právě prožívaný život je dočasný, pomíjivý, nutně vyvolává otázku nejenom co se děje při smrti resp. těsně po ní, ale také co se děje v okamžiku, než nastoupí nová fáze bytí. Tato nová fáze bytí resp. tento mezistav, abych byl přesný, se nazývá tzv. bardem. A já bych si teď v tuto chvíli rád položil otázku, co se děje v takovém bardu. Jinými slovy, co se odehraje od dnešního dne, kdy se tady slavnostně rituálně pohřbíme a rozpustíme, do okamžiku, než budou známy výsledky řádných resp. v tomto případě mimořádných parlamentních voleb a než z nich vzejde nějaká legitimní vláda. Dovolte několik tezí. A můžete s nimi polemizovat, mohu se i mýlit, ale s velkou pravděpodobností za ty dva měsíce se toho mnoho nestane.
Za prvé. Nedojde k žádné zázračné obměně nás, starých, hloupých, neschopných, špinavých, korupcí prolezlých politiků. Nedojde k žádné obměně či nahrazení těmi druhými, čistými, morálně bezúhonnými, zázračnými, inteligentními a schopnými. Ani nemůže k takovému kroku dojít, protože v následujících čtrnácti dnech dojde k neuvěřitelnému chaosu, který se nazývá ve standardních politických stranách primární politické vnitrostranické volby. A samozřejmě u těch méně tradičních politických stran dojde k nějaké konjunkturální erozi resp. dojde k bouři, tlaku všech možných schopných neschopných zájmů, partikulárních často, jedinců, kteří se prostě budou chtít na kandidátky dostat a nejspíš také dostanou. Jinými slovy, přijdou staří známí a nebo ti noví, kteří v lepším případě budou stejně špatní, jako jsme my, a nebo v horším případě budou ještě méně schopní, než jsme my, a možná že dokonce, byť se budou tvářit jako zlatoústí, po té morální stránce budou ještě horší.

Za druhé. Česká politická scéna se neobrodí, ale naopak ještě více zkompromituje. Proč? Protože každé nové a velké očekávání přináší ještě větší zklamání. Znají to dobře gambleři například, kteří propadnou patologickému hráčství a stále do toho stroje strkají další a další minci a očekávají, že vyhrají, že konečně zalepí ty své díry nebo že zažijí ten nádherný adrenalinový euforický prožitek z vítězství. A jak víme, realita je jiná. Prohra se kumuluje, je čím dál tím dramatičtější a ničí nejenom člověka, ale celé jeho sociální okolí. V našem případě v nadsázce můžeme říct celé české politické a mediální prostředí.

Za třetí. Česká ekonomika se zázrakem v následujících dvou měsících a čase potom neuzdraví. Naopak, propadne se ještě do složitějšího kontextu, chcete-li do dalšího a většího chaosu.

Za čtvrté. Přijde levicová socialistická komunistická vláda. Už to tady bylo řečeno. Nejde o žádné velké prognózy, je to prostá logika politického dění. A já ji nebudu teď kritizovat předem ani nebudu touto vládou, která přijde, strašit. Ale chci vám jenom říci, že jako pravičák z toho nebudu mít radost.

Za páté. Volební kampaň nebude ničím jiným než třetím kolem prezidentských voleb. Tedy třetí kolo prezidentských voleb. Toto téma bude dominovat celému mediálnímu diskursu. Volby vůbec nebudou jakýmsi tradičním střetem politických stran a politických programů mezi ODS a ČSSD, jak jsme na to byli zvyklí dříve. Ale pro tento typ tradičního politického boje tady nebude vůbec místo. Kdo tedy bude vítězem a kdo bude poraženým těchto voleb? Mohli bychom si myslet, že obrat TOP 09 ve snaze obhájit tu většinovou pravicovou nebo středopravicovou nebo rádoby pravicovou vládu je prostým kalkulem politických administrátorů a řekněme mozků TOP 09, kteří si říkají – tak konečně dobijeme tu Občanskou demokratickou stranu a staneme se dominantní politickou stranou na pravici.

Publikováno se svolením Pavla Béma

Žádné komentáře:

Okomentovat